Téma „PRVNÍ PÁDY“

založil(a) Moderátor fóra 23. 11. 2018 9:09

Jak rychle po prvním pádu se Vaše dítě bylo ochotné vrátit zpět do sedla?

vrátila se hned, asi po dvou dnech

Děkuji. 

Zdravím, asi záleží jaký první pád to byl. Jáděti nemám, ale mohu mluvit ze své skutečnosti. Dokud šlo o menší pády, tak jsem na koně nasedla hned ten den, clv tu chvíli. Člověk nemá čas si uvědomit, co se stalo, takže ho to ani nijak "nepoznamená".

Pak jsem ale jednou spadla ošklivě, bouchla jsem se hodně do hlavy a narazila si kostrč tak, že jsem nebyla fyzicky ani schopná asi týden do sedla sednout. Tím se prohloubil strach a asi měsíc nebo dva jsem byla ochotna jezdit na koni jen krokem/klusem, nikdo mě nepřemluvil do cvalu, na ten jsem se musela psychicky připravit a říct si o to až sama.

Takže pokud to nebyl žádný vážnější pád, doporučuji dítko přesvědčit nasednout co nejdřív. 

Děkuji. Ano, souhlasím. Potvrzuje se tím i moje zkušenost z dětství, kdy moje sestra po prvním pádu (mírně otřesená a zmatená) už nenasedla na koně a nesedla si ani následujících třicet let. Je to škoda, koně ji dříve bavili, ale asi se stala chybka tím, že možná nenasedla hned. Děkuji moc za zkušenosti. Je pak otázkou, jak postupovat, když dítě prostě nasednout nemůže, protože je právě buď v šoku, nevíme, zda není zraněné atd. Je asi i hodně důležité, kdo se s dítětem v dané chvíli nachází u koně a jak moc dobře ho v daný okamžik dokáže podpořit. Díky.

Přesně tak, já sem po svém prvním pádu hned nasedla a bylo to v pohodě, ale pak při horším pádu jsem šla až za týden a strach už se projevil, je to přirozené, že když se nám u něčeho něco stane, mozek se nás snaží přemluvit, v rámci pudu sebezáchovy, abysme se tomu vyvarovali a neriskovali úraz, ale když se nám nic nestane a pokračujeme v dané činnosti dál, pro mozek to příště není nebezpečná aktivita a nemá s tím problém. U dětí mi přijde nejdůležitější jak se k tomu postaví ten rodič, dozor, jestli bude vyšilovat pravděpodobně z toho bude do budoucna dítě taky vyjukané a bude se toho bát, když ho jen opráší, v klidu zkontroluje a pak hned vrátí do sedla, uklidní to i to dítě, že se vlastně nic neděje. Ale pokud to je možný nikdy bych po pádu nečekala na další dny a nasedla hned po něm, samozřejmě každý všechno snášíme nějak jinak a někdo si prostě řekne jednou a dost a už na koně prostě nepůjde a bude na ně nadávat, že kvůli nim spadl, jiný to vezme jako výzvu a pokračuje dál a někdo potřebuje čas a pomalu se zase vrátit k té důvěře ke koni, tak to vidím já. 

Co se týče situace s úrazem, kdy to nejde hned, je to hodně o tom daném člověku jak si to v hlavě srovná, kdyby měl nepřekonatelný strach a za žádnou cenu už jezdit nechtěl, nenutila bych ho, pokud má jen klasický strach, že si po návratu do sedla úplně nevěří a nevěří ani koni, chce to hodně podpory a uklidňovat a klidně postupovat od začátku, třeba jen povodit v kroku, chvíli na lonži a postupně přidávat a kor u dítěte bych nespěchala, kdyby se nějaký strach projevil. Ale pokud s tím ani po čase nemá žádný problém, tím líp a méně starostí a trápení se, za takovou povahu bych byla vděčná  já patřím k té skupině, co musí pomaličku, abych se nešprajcla a akorát ten strach nepřiživovala zbytečným hecováním se. 

Když jsem byla malá, tak mi všichni říkali, že se mám vracet hned, když je to jen trochu možné. Vždycky jsem se toho držela a neměla jsem problém se vrátit do sedla. Ale vím, že hodně dětí, které znám s tím má potíže. Brácha, když jako malý spadl, nenašel odvahu nasednout a do sedla nesedl dodnes. Ségra naopak, i když nenasedla hned, tak neměla nikdy problém sednout do sedla při další vyjížďce.Je to o povaze dítěte si myslím.

Je to hodně o konkrétním člověku, každý je jiný a co platí na jednoho, nemusí na druhého, to je tak ve všem, každý si musí najít to své. 

Při prvním pádu jsem si vyrazila dech, ale jinak všechny pády naštěstí proběhli bez zranění (max. naražená prdel ) a do sedla jsem se tedy vracela hned po pádu. Neměla jsem nikdy problém na žádného koně sednout, ale potom když jsem třeba na něm seděla byly chvíle, kdy jsem se necítila úplně jistá, ale vždy jsem to nějak sama v sobě překonala.

Ale přijde mě, že jako dítě i jako -náctiletá jsem nic neřešila. Čím jsem starší, čím mám více závazků, už to vidím jinak. Vím, že musím každý měsíc zaplatit to a to, a když spadnu blbě, budu ležet v nemocnici, bude se mi to z nemocenské špatně platit. 

Vidím to stejně. Čím jsem starší, tím mám o sebe větší strach :D a to mám za sebou pád kdy mě kůn sestřelil tak že mi praskla prilba a chvili jsem byla v bezvedomi, nebo i takovy kdy me vetsi ponik po padu precvalal a prislapl mi zada. Nastesti musim zaklepat ze mam ted celkem spolehliveho kone, co nevyhodi ani nejak silene neuskakuje. Teda pokud se mu nepostavi profilivy skok, ktery prece nikdy v zivote nevidel 

Já se po prvním pádu vrátila hned. Obrečela jsem to, ale děda mě donutil a jsem mu vděčná. Sestra se po pádu do sedla už nevrátila nikdy. Ale pravda, že já nikdy neměla problém se strachem z návratu do sedla, ani po vážnějších pádech a pobytu v nemocnici. Bát se o sebe bojím, ale po pádech nemám žádný blok nebo tak. Já byla vedena k tomu, abych se vždy postavila a jela dál, pokud nemám nějaký velký úraz. Takže to mi i pomohlo k tomu, že jsem byla vždy před strachem obrněná. 

Po prvním pádu jsem se taky musela hned vrátit do sedla, schytala to jen ruka, která byla pohmožděná a oteklá, a dodnes občas cítím, že se tam jakoby něco trhá, ale k doktorovi jsem s tím tenkrát nešla :D Zpátky do sedla jsem se po prvním pádu nebála. To přišlo až déle. Ten první pád vlastně ani nevím, proč jsem spadla. Další 4 pády pak byly, když kůň vyhazoval apod., takže jsem pak nějakou dobu nevěřila těm koním, co mě každý z nich sundal 2x :D ... Pak jsem ještě 2x spadla zase, že to byla spíš nehoda, a že kůň se mě fakt zbavit nesnažil (jednou to koníkovi podklouzlo, a spadla jsem společně s koněm, jednou to bylo zatočení o 90° odskokem, protože koník byl trošku trouba :D), takže opět beze strachu návrat do sedla :) Takže u mě to vždycky bylo hlavně o důvodu pádu :)